Ina Píšova

historicky první držitelka Ceny Hanzelky a Zikmunda za cestopis roku

Ina Píšová (1985)

9288 kilometrů. Tolik měří nejdelší železnice světa, transsibiřská magistrála. Na sklonku první světové války tuto legen­dární trať ovládli českoslovenští legionáři, kteří v Rusku bojovali za samostatné Česko­slovensko a později proti bolševikům.

Přesně po sto letech se po stopách jednoho z nich, desátníka 7. Tatranského pluku Jana Kouby, vydála jeho pravnučka, Na své cestě z Moskvy do Vladivostoku měla v ruce deník, v němž po čtyři roky zazname­nával válečné běsy a zápas o přežití v neko­nečné pustině.

Janovy zápisky ukazují každodenní ži­vot československých legionářů v novém, mnohdy kritickém světle. Jsou zároveň sy­rovým svědectvím o postupné ztrátě víry ve smysl celé anabáze, když ještě dlouho po vy­hlášení republiky zůstávali legionáři uvízlí na konci světa v cizí občanské válce.

Jan svůj deník zakopal na zahradě a o hrů­zách války s nikým nemluvil. Inina expedice do mrazivé tajgy, sibiřských vesniček i vyprahlých plání východu se tak stává nejen putováním po stopách československých legií, ale především hledáním příběhu vlastní rodiny.

Ina Píšová  je pravnučkou legionáře Jana Kouby. Sibiřskou expedici podnikla spolu se svým mužem Pe­trem na jaře roku 2017, tedy sto let od chvíle, kdy si Jan za­psal první řádek do svého

deníku. Cesta z Moskvy do Vladivostoku jim trvala měsíc a postupně během ní vystřídali patnáct ma­gistrálních vlaků.

Podobným způsobem procestovali Ina a Petr Indonésii, Čínu, Kubu a během Inina studia na kalifornské Berkeley i severoamerické in­diánské rezervace. Oba pracují v Praze, Petr jako historik v Akademii věd, Ina přednáší českou literaturu na Univerzitě Karlově a je mluvčí jedné z jejích fakult. Od transsibiřské expedice se však stále častěji vracejí do jižních Čech, do Janova kraje, kde Inina rodina žije a hospodaří už několik století.

Jan Kouba (1894–1947) sloužil v československých legiích u 9. roty 7. Tatranského pluku. Na Sibiři strávil čtyři roky, během nichž třikrát projel transsibiřskou ma­gistrálu. Do Česko­slovenska se vrátil až roku 1920 cestou kolem světa z Vladi­vostoku přes Tichý oceán a Kanadu. Po vál­ce se stal duší své vesnice, malebných jihočeských Pasek. Byl zapáleným učitelem v obecní škole, režisérem místních ochot­níků, muzikantem, sokolem, aktivním čle­nem legionářské obce a nakonec i kroniká­řem jak Pasek, tak rodu Koubů.

Postupem času Jana dostihly následky vá­lečných útrap. Kromě částečně zdeformo­vaných rukou, které mu omrzly na uralské frontě, onemocněl ve třicátých letech tehdy obtížně léčitelnou cukrovkou. Zemřel roku 1947, jen pár let předtím, než byli Koubové hospodařící na velkém rodovém gruntě vy­staveni dlouhodobé perzekuci ze strany komunistického režimu.

(sobota 23.11., Dělnický dům, INA PÍŠOVÁ: TRANSSIBIŘSKÁ ODYSEA)